Náš zámek je jedinečný tím, že vás jím provede přímo jeho majitel, který v něm navíc samozřejmě bydlí. Tento nejnovější příběh zámku v Osečanech začal v roce 2018, kdy se Matěj Stropnický s Danielem Krejčíkem společně rozhodli, že se odstěhují z Prahy na ves, a chátrající a téměř nevyužívaný zámek s přilehlým areálem postupně opraví. Jak řekli, tak dělají, byť teď tu častěji narazíte na Matěje. Když jsme k zámku přišli poprvé, byl to spíš starý zchátralý dům, proto jsme náš projekt jeho záchrany pojmenovali Zámek bude!
Zámek Osečany je památkově chráněný s celým areálem, tedy i s hospodářským zázemím a sedmihektarovým zámeckým parkem – houštinou, kterou se postupně prosekáváme. Obnovena je již střecha, klasicistní krov zámku včetně věže, sedmi komínů a okapů a po celkové rekonstrukci je i osm místností druhého patra zámku. Ačkoli je většina původního nábytku a doplňků ze zámku pryč, dávno už není prázdný jako když jsme ho kupovali. Citlivá rekonstrukce navíc důsledně zachovává autenticitu této – přes mnohou nepřízeň osudu – výborně dochovanou vrchnostenskou stavbu z přelomu 17. a 18. století.
První zmínky o obci jsou již z roku 1352, tvrz je zde písemně připomínána k roku 1526. Vždy byla sídlem drobné venkovské šlechty: nejprve sto padesát let Osečanských z Osečan, poté Břízských z Břízy a zřejmě za Vojkovských z Milhostic byla přestavěna na renesanční zámek. Prameny ale výrazy „tvrz“ a „zámek“ používají často oproti běžnému povědomí jako synonyma. Na našem zámku jeho majitelé až na nepatrné výjimky vždy skutečně bydleli, nejčastěji proto, že žádný jiný neměli. Panství (a později velkostatek) Osečany coby deskový statek nebylo nikdy velké, ale téměř po celých 650 let své historie se udrželo jako samostatné.
Pobělohorské konfiskace zastihly přímého účastníka odbojových stavovských sněmů Adama Řepického ze Sudoměře již po smrti, a tak byl jeho osečanský majetek sebrán jeho dětem. Koupil jej – jak jinak – v době záměrně znehodnocované měny Albrecht z Valdštejna a obratem prodal Pavlu Michnovi z Vacínova, který ono znehodnocování řídil. Teprve po odchodu Michnů začíná okolo roku 1680 přestavba zámku do dnešní barokní podoby snad podle plánů Antonia della Porta dokončená za Jana Václava Bubny z Litic přístavbou kaple sv. Anny v roce 1733.
Ve druhé polovině osmnáctého století zámek držel rod říšských hrabat Lanijů z Wellenburgu, přičemž v této době byl zahradníkem Václavem Rieszem obklopen parkem. Bezprostředně k zámku přiléhají dochované barokní terasy se (zatím) zřícenými schodišti, dále od budovy zámku se jižně i západně svažuje a rozprostírá velmi členitý krajinářský park s rybníčkem a několika romantickými stavbami včetně altánu, obelisku a bývalé prádelny. Průhledy parkem postupně obnovujeme a chystáme v něm vybudovat návštěvnický okruh.
Dosud poslední drobné stavební úpravy zámku provedla Jana Tieglová z Lindenkronnu v polovině devatenáctého století, kdy zámek získal svou dnešní podobu. Její vnučka Anna Voithová v. Sterbez zde žila až do roku 1929, kdy zemřela bez přímých potomků. Těžce zadlužený zámek přešel na sedlčanskou záložnu, která jej darovala okresnímu zastupitelstvu, a to jej v roce 1938 prodalo (již bez hospodářské části) družstvu lékařů Restituio pro jeho záměr vybudovat zde oční sanatorium. K tomu ale již nedošlo, zámek byl znárodněn a byl zde umístěn sklad zdravotních potřeb. Právě to jej uchránilo od devastace, jež postihla tolik jiných drobných venkovských zámeckých areálů. No a od restituentů jsme zámek koupili my.
czech.click